anime

15. března 2009 v 14:14 | sissinka |  animace
Obrázky - Anime: 5Obrázky - Anime: 6
Obrázky - Anime: 1Obrázky - Anime: 3
Obrázky - Anime: 5Obrázky - Anime: 7Obrázky - Anime: 3Obrázky - Anime: 4Obrázky - Anime: 2Obrázky - Anime: 4Obrázky - Anime: 6Obrázky - Anime: 1Obrázky - Anime: 4Obrázky - Anime: 6Obrázky - Anime: 1Obrázky - Anime: 4Obrázky - Anime: 6Obrázky - Anime: 7Obrázky - Anime: 8Obrázky - Anime: 3Obrázky - Anime: 6Obrázky - Anime: 7
 

měnim si přezdívku

9. března 2009 v 15:01 | sissinka |  měnim si přezdívku
[L]aRin[Q]a

1.kapitola...alchymie

7. března 2009 v 13:10 | sissinka |  čarodějka 6 měsíce
Kdyz se rozplynul blankytne modry oblak, svetlo bylo jasne a intenzivní, zrodily se jedna po druhe miliarde a miliarde malych a velkych kouli a ve víru tence zaujaly sva mista. Nektere byly z ohne, jine z vody, jine ze zeme a dalsi ze vzduchu. Carovny vesmir osvitilo jeho svetlo a rozeznela se hudba zivota. Byla stvorena galaxie Alchymidie a sni i Xorax,Sesty mesic Tretiho slunce, kde bytosti ze svetla pouzily magii a alchymii, a tekutiny,pary a prch se spojily,smisily a pak se rozdelilly, aby stvorily zivot.
 


fenixuv dedic

6. března 2009 v 16:18 | sissinka |  harry potter
Jakmile se dotkl fénixe na zdi, otevřel se vchod do nějaké místnosti. Harry do ní neviděl a tak chtěl vejít a prohlédnout si to tam. Ještě nejdřív se však rozhlédl kolem, jestli ho někdo nevidí. Měl totiž takový pocit, že by ho nikdo neměl vidět. Vešel dovnitř a z náhlého světla si musel zakrýt oči. Když si přivykl, rozhlédl se kolem. Přestože v místnosti nebyla žádná okna, bylo v ní světla, jakoby samotný vzduch světélkoval. Místnost byla dost malá. Byl v ní jen dřevěný masivní stůl, který stál naproti vchodu a u něj židle. Harry si ani nevšiml, že se vchod za ním zavřel, jakmile vešel. Harry stál uprostřed a byl uchvácen, co zde cítil. Všichni říkali, že v Siriusově domě je cítit spousta černé magie. Harry, ale nic necítil. Ale tady to bylo jiné. Cítil, že tu vládne nějaká mocná síla, ale ne zlá. Nemohl určit, co to přesně je. Chvíli zapomněl i na svá trápení. Cítil, že by tady mohl zůstat hodiny a hodiny a pořád by se sem vracel. Takto setrval nějakou dobu. Sám nevěděl jestli to byly minuty nebo hodiny. Až po nějaké době si všiml, že na stole leží nějaká kniha. Sedl si na židli ke stolu a zjistil, že ta kniha je vázaná v kůži. Barvu nemohl přesně určit, protože mu zdálo, že jsou tam všechny. Jakoby se měnily. Chvíli viděl červenou, pak zase zelenou, žlutou, bílou, modrou a černou. Té tam však bylo jen málo. Naopak nejvíce zde převládala červená. Sáhl na ni, že si ji přečte, ale než to stihl udělat, kniha se zbarvila do safírově modré. Když se už dál nic nestalo, otevřel ji na první straně a začal číst. Na ní byl safírově modrý fénix, jako kniha sama. Jen nohy měl zlaté, jako fénix, kterého už Harry znal. Vítej dědici safírového fénixe. Už dlouho jsem na tebe čekala. Já jsem kniha všech fénixů a jejich dědiců na světě. Takže já jsem dědic, pomyslel si. Jistě jsi zaražen, co to má znamenat, ale mohu tě ujistit, že jsi dědic safírového fénixe. Dostal si od jednoho fénixe krev a tím jsi právoplatným dědicem. Harry se podivil, jak to, že to kniha ví, ale četl dál. Dědiců je už jen málo. Tedy aspoň těch pravých. Spousta kouzelníků vlastní fénixe, ale to si ho spřátelil kouzelník sám. Nepoutá ho k němu už nic jiného. Ale pro dědice byl fénix již předurčen. Proč jsem tedy dědic safírového fénixe, když krev kterou mi dal Fawkes byla od červeného fénixe? Harry byl překvapený, co četl dál. I když ti krev dal rubínový fénix, přesto sis vybral safírového. Nebylo to vědomě, ale je to tak. Každý kouzelník má v sobě zakódované všechny barvy, ale u většiny se to ani neprojeví a ten zbytek má v sobě nějakou převládající barvu. A ty máš právě modrou. Takže ty mi odpovíš na co budu zrovna myslet? Zkusil to znova. Ano. Vždy ti ráda odpovím, když budu moc. Teď mě, ale nech, ať ti povím něco o historii fénixových dědiců a vlastně o fénixích všeobecně. V dávných dobách žili elfové a kouzelníci do hromady v míru. Jednoho dne, když však elfové převáželi dračí vejce do bezpečí, přepadl je král, který byl špatný a draka potřeboval na ničení všeho a všech. Vejce se mu povedlo ukrást a později vychovat draka do zuřivosti. Mezitím se narodil chlapec, kterému se náhodou v lese podařilo nalézt dračí vejce. Myslel si že je to však jen krásně safírově zbarvený kámen a tak si ho nechal. Po nějaké době se z safírového vejce vylíhl malý dráček. Chlapec, jmenoval se Eragon, dal dračici jméno Safira a když byla Safira dospělá spolu s Eragonem krále s jeho drakem zničili. Na oslavě, kde se spolu radovali kouzelníci i elfové se stalo něco záhadného. Nikdo to do dnes neumí vysvětlit. Všechny draci, co se ještě nevylíhli, se objevily a vyrostly do nevýslovných velikostí. Tohle trvalo asi pět minut. Byly to draci různých barev. Nejvíce bylo však červených. Bohužel mezi vajíčky byl i potomek draka krále a to se také vylíhlo. Bylo celé černé, jako noc, proto temné. Všichni draci se shromáždili a najednou jakoby se začali rozpadat. Jakoby je spaloval oheň, který měli uvnitř v těle. V jejich popelu elfové našli jen malinkatá vajíčka různých barev. Jaký byl barvy drak, taková byla i vajíčka. Než však stihli sesbírat všechny, červená se vylíhla a maličcí fénixové odletěli pryč. Elfům zbyla jen tři. Safírové, smaragdové a bohužel i jedno temné. Tak vznikla vejce pro dědice. Elfové nakonec obdařili mě schopností, díky níž se teď semnou setkáváš a díky níž mám za úkol předat dědici své vejce. Takže, jestli dobře počítám jsou tři dědicové, pomyslel Harry. Zprávně. A ty jsi, Harry Pottere, poslední. Harry se už ani nedivil, že kniha zná jeho jméno a uvažoval dál. Jak je možné, že ti vylíhlí fénixové odletěli? Nebyli zas tak malí. Byli velcí, jak dospělý fénix. Takže, ti fénixové, co znám dnes, žili před několika staletími nebo dokonce i před tisícem let? Přesně tak. Harry věděl od Brumbála, že se fénixové dožívají tolika let, ale že zas tak moc, to ho překvapilo. Už by si měl jít. Tví přátelé už mají jistě o tebe starost. Dobrá. Harry zvedl hlavu od knihy a až teď si uvědomil jednu věc. Celou dobu zíral jen na safírového fénixe v knize. Ten hlas slyšel ve své hlavě. Vzpomněl si ještě na jednu situaci a už mu to nedalo, aby se nezeptal. Ty semnou komunikuješ pomocí myšlenek? A byla jsi to ty, kdo mi radil abych nic neprozrazoval o tom znamení na zápěstí? vyhrnul rukáv, aby se na něj podíval. Harry zalapal po dechu. Znamení bylo pryč. Ano, to jsem byla já a jestli tě zajímá, jak to že ti zmizelo znamení, tak to je protože jsi už tuhle místnost objevil a tedy víš kde je. Bez něj by si to tu nenašel. Harry si uvědomil, že má pravdu. A jakmile uslyšel hlas v hlavě, potvrdila se mu i první otázka. A jak se sem dostanu příště? Je to jednoduché. Znamení tě mělo jen navést, aby jsi uviděl tu rytinu na zdi. Nikdo jiný, kromě dědice, ten obrazec neuvidí. Stačí, když se na tu rytinu podíváš a budeš se soustředit na tohle místo. Stejným způsobem se dostaneš i odtud. Harry si až teď všiml, že vchod, kterým přišel je pryč a na jeho místě je ta samá rytina jako venku. A ještě tě musím varovat před jedním. Nesnaž se semnou spojit mimo tuto místnost. Bude ti to odebírat spoustu energie a mohlo by tě to i zabít, kdyby si nebyl opatrný. Přijď zase zítra. Bude tu na tebe čekat fénix a povím ti další věci. Je toho ještě dost. Harry přikývl, zavřel knihu a vstal. Vchod otevřel, tak jak mu poradila kniha a vešel ven. Otvor za ním se opět zavřel a na jeho místě zůstala jen malá rytina fénixe, která byla pro většinu neviditelná. Když Harry vešel do svého pokoje, zdál se mu takový smutný. Všechny barvy, jakoby ztmavly a vrátily se mu i všechny pocity a trápení. Koukl na budík a zhrozil se. Byl čas na večeři. Seběhl dolů a vrazil do kuchyně. Byli tam všichni. Ron s Hermionnou se k němu vrhli a začali se ho vyptávat. Odpověděl jim, že se potuloval všude možně a že asi jejich volání neslyšel. Hermiona mu to moc nevěřila, ale nechala ho najíst. Během večeře po něm neklidně pokukovali všichni u stolu, ale Harry dělal, že si toho nevšímá. Po večeři se vrátil do pokoje, vlezl si do postele a pod tíhou všech zážitků a dojmů usnul. Jakmile se dotkl fénixe na zdi, otevřel se vchod do nějaké místnosti. Harry do ní neviděl a tak chtěl vejít a prohlédnout si to tam. Ještě nejdřív se však rozhlédl kolem, jestli ho někdo nevidí. Měl totiž takový pocit, že by ho nikdo neměl vidět. Vešel dovnitř a z náhlého světla si musel zakrýt oči. Když si přivykl, rozhlédl se kolem. Přestože v místnosti nebyla žádná okna, bylo v ní světla, jakoby samotný vzduch světélkoval. Místnost byla dost malá. Byl v ní jen dřevěný masivní stůl, který stál naproti vchodu a u něj židle. Harry si ani nevšiml, že se vchod za ním zavřel, jakmile vešel. Harry stál uprostřed a byl uchvácen, co zde cítil. Všichni říkali, že v Siriusově domě je cítit spousta černé magie. Harry, ale nic necítil. Ale tady to bylo jiné. Cítil, že tu vládne nějaká mocná síla, ale ne zlá. Nemohl určit, co to přesně je. Chvíli zapomněl i na svá trápení. Cítil, že by tady mohl zůstat hodiny a hodiny a pořád by se sem vracel. Takto setrval nějakou dobu. Sám nevěděl jestli to byly minuty nebo hodiny. Až po nějaké době si všiml, že na stole leží nějaká kniha. Sedl si na židli ke stolu a zjistil, že ta kniha je vázaná v kůži. Barvu nemohl přesně určit, protože mu zdálo, že jsou tam všechny. Jakoby se měnily. Chvíli viděl červenou, pak zase zelenou, žlutou, bílou, modrou a černou. Té tam však bylo jen málo. Naopak nejvíce zde převládala červená. Sáhl na ni, že si ji přečte, ale než to stihl udělat, kniha se zbarvila do safírově modré. Když se už dál nic nestalo, otevřel ji na první straně a začal číst. Na ní byl safírově modrý fénix, jako kniha sama. Jen nohy měl zlaté, jako fénix, kterého už Harry znal. Vítej dědici safírového fénixe. Už dlouho jsem na tebe čekala. Já jsem kniha všech fénixů a jejich dědiců na světě. Takže já jsem dědic, pomyslel si. Jistě jsi zaražen, co to má znamenat, ale mohu tě ujistit, že jsi dědic safírového fénixe. Dostal si od jednoho fénixe krev a tím jsi právoplatným dědicem. Harry se podivil, jak to, že to kniha ví, ale četl dál. Dědiců je už jen málo. Tedy aspoň těch pravých. Spousta kouzelníků vlastní fénixe, ale to si ho spřátelil kouzelník sám. Nepoutá ho k němu už nic jiného. Ale pro dědice byl fénix již předurčen. Proč jsem tedy dědic safírového fénixe, když krev kterou mi dal Fawkes byla od červeného fénixe? Harry byl překvapený, co četl dál. I když ti krev dal rubínový fénix, přesto sis vybral safírového. Nebylo to vědomě, ale je to tak. Každý kouzelník má v sobě zakódované všechny barvy, ale u většiny se to ani neprojeví a ten zbytek má v sobě nějakou převládající barvu. A ty máš právě modrou. Takže ty mi odpovíš na co budu zrovna myslet? Zkusil to znova. Ano. Vždy ti ráda odpovím, když budu moc. Teď mě, ale nech, ať ti povím něco o historii fénixových dědiců a vlastně o fénixích všeobecně. V dávných dobách žili elfové a kouzelníci do hromady v míru. Jednoho dne, když však elfové převáželi dračí vejce do bezpečí, přepadl je král, který byl špatný a draka potřeboval na ničení všeho a všech. Vejce se mu povedlo ukrást a později vychovat draka do zuřivosti. Mezitím se narodil chlapec, kterému se náhodou v lese podařilo nalézt dračí vejce. Myslel si že je to však jen krásně safírově zbarvený kámen a tak si ho nechal. Po nějaké době se z safírového vejce vylíhl malý dráček. Chlapec, jmenoval se Eragon, dal dračici jméno Safira a když byla Safira dospělá spolu s Eragonem krále s jeho drakem zničili. Na oslavě, kde se spolu radovali kouzelníci i elfové se stalo něco záhadného. Nikdo to do dnes neumí vysvětlit. Všechny draci, co se ještě nevylíhli, se objevily a vyrostly do nevýslovných velikostí. Tohle trvalo asi pět minut. Byly to draci různých barev. Nejvíce bylo však červených. Bohužel mezi vajíčky byl i potomek draka krále a to se také vylíhlo. Bylo celé černé, jako noc, proto temné. Všichni draci se shromáždili a najednou jakoby se začali rozpadat. Jakoby je spaloval oheň, který měli uvnitř v těle. V jejich popelu elfové našli jen malinkatá vajíčka různých barev. Jaký byl barvy drak, taková byla i vajíčka. Než však stihli sesbírat všechny, červená se vylíhla a maličcí fénixové odletěli pryč. Elfům zbyla jen tři. Safírové, smaragdové a bohužel i jedno temné. Tak vznikla vejce pro dědice. Elfové nakonec obdařili mě schopností, díky níž se teď semnou setkáváš a díky níž mám za úkol předat dědici své vejce. Takže, jestli dobře počítám jsou tři dědicové, pomyslel Harry. Zprávně. A ty jsi, Harry Pottere, poslední. Harry se už ani nedivil, že kniha zná jeho jméno a uvažoval dál. Jak je možné, že ti vylíhlí fénixové odletěli? Nebyli zas tak malí. Byli velcí, jak dospělý fénix. Takže, ti fénixové, co znám dnes, žili před několika staletími nebo dokonce i před tisícem let? Přesně tak. Harry věděl od Brumbála, že se fénixové dožívají tolika let, ale že zas tak moc, to ho překvapilo. Už by si měl jít. Tví přátelé už mají jistě o tebe starost. Dobrá. Harry zvedl hlavu od knihy a až teď si uvědomil jednu věc. Celou dobu zíral jen na safírového fénixe v knize. Ten hlas slyšel ve své hlavě. Vzpomněl si ještě na jednu situaci a už mu to nedalo, aby se nezeptal. Ty semnou komunikuješ pomocí myšlenek? A byla jsi to ty, kdo mi radil abych nic neprozrazoval o tom znamení na zápěstí? vyhrnul rukáv, aby se na něj podíval. Harry zalapal po dechu. Znamení bylo pryč. Ano, to jsem byla já a jestli tě zajímá, jak to že ti zmizelo znamení, tak to je protože jsi už tuhle místnost objevil a tedy víš kde je. Bez něj by si to tu nenašel. Harry si uvědomil, že má pravdu. A jakmile uslyšel hlas v hlavě, potvrdila se mu i první otázka. A jak se sem dostanu příště? Je to jednoduché. Znamení tě mělo jen navést, aby jsi uviděl tu rytinu na zdi. Nikdo jiný, kromě dědice, ten obrazec neuvidí. Stačí, když se na tu rytinu podíváš a budeš se soustředit na tohle místo. Stejným způsobem se dostaneš i odtud. Harry si až teď všiml, že vchod, kterým přišel je pryč a na jeho místě je ta samá rytina jako venku. A ještě tě musím varovat před jedním. Nesnaž se semnou spojit mimo tuto místnost. Bude ti to odebírat spoustu energie a mohlo by tě to i zabít, kdyby si nebyl opatrný. Přijď zase zítra. Bude tu na tebe čekat fénix a povím ti další věci. Je toho ještě dost. Harry přikývl, zavřel knihu a vstal. Vchod otevřel, tak jak mu poradila kniha a vešel ven. Otvor za ním se opět zavřel a na jeho místě zůstala jen malá rytina fénixe, která byla pro většinu neviditelná. Když Harry vešel do svého pokoje, zdál se mu takový smutný. Všechny barvy, jakoby ztmavly a vrátily se mu i všechny pocity a trápení. Koukl na budík a zhrozil se. Byl čas na večeři. Seběhl dolů a vrazil do kuchyně. Byli tam všichni. Ron s Hermionnou se k němu vrhli a začali se ho vyptávat. Odpověděl jim, že se potuloval všude možně a že asi jejich volání neslyšel. Hermiona mu to moc nevěřila, ale nechala ho najíst. Během večeře po něm neklidně pokukovali všichni u stolu, ale Harry dělal, že si toho nevšímá. Po večeři se vrátil do pokoje, vlezl si do postele a pod tíhou všech zážitků a dojmů usnul.

brumbal

6. března 2009 v 16:15 | sissinka |  harry potter
Před Harrym stál starý muž se světlým vousem. "Pane profesore?" Vzpamatoval se Harry, který až do teď nevědomky zadržoval dech. "Brumbálovi zajiskřilo v očích. Nebo to byl jen odlesk světla? "Jsem rád, že už ti je líp, Harry. Už tu ležíš několik dní a musím ti říct, že to s tebou nevypadalo dobře." Harry tam zaraženě ležel na posteli. Vybavil si, jak nvyjel na Brumbála ještě na Grimmauldově náměstí, když mu přinesl věci. "Já... Omlouvám se. Za to, jak jsem na vás křičel." "To se stává, Harry. Kromě toho, měl jsi na to právo." Harrymu se ulevilo. "Měl by jsi si odpočinout," řekl Brumbál. "Ale nejdřív. Tohle vypij." A podal mu skkleničku s vodou. Tu skleničku, ze které se už několikrát pokoušel napít. Harry si ji odhodlaně vzal a nalil si trochu tekutiny do úst. Přezto se mu ji nepodařilo spolknout. "Musíš to, Harry vypít," řekl mu Brumbál uklidňujíc. Trvalo to sice pomalu a dlouho, ale na konec vypil celou sklenku. Udělalo se mu špatně. Kdyby teď seděl, určitě by to nedopadlo dobře. Vrátil prázdnou skleničku a pohodlně se uvelebil. "Co tu vlastně dělám? A jak jste mě našel?", nevydržel to. "Brumbál shasl hůlku a vykouzlil si křeslo. Nejspíš to bude na delší dobu. Pak opět hůlku rozsvítil. "Jestli dovolíš, začnu druhou otázkou." Brumbál se dal do vyprávění. "Našel tě jeden člověk, o kterém jsem už ani nedoufal, že žije. Našel tě v lese. Byl jsi dehydratovaný a protože jste se nějakou dobu před tím pohádali usoudil, že by jsi s ním nechtěl zůstat." "Lex?", podivil se Harry. Brumbál přikývl. "Zatajil mi, že je kouzelník," obhájil se. "A ty si, Harry, myslíš, že kdyby ti to řekl, tak by jsi u něj zůstal? Nemyslel by sis, že tě má hlídat?" Harry jen překvapeně zíral. Brumbál ho měl přečteného. Harry beze slov přikývl. "Já bych si to na tvém místě myslel taky." Brumbálovi v očích zajiskřilo. "Ale vraťme se k našemu tématu. " A teď jsi v Bradavicích v neobydlených částech, kde mají přístup jen profesoři a to jen někteří, ale dlouho tu nezůstaneš." Harry nechápal. "Probral jsi se právě v čas." Usmál se na něj Brumbál. Harrymu to pořád nedocházelo. "Zítra, vlastně už dneska odjíždějí studenti do Bradavic." Harry vyvalil oči. Pomyslel si, že to měl skvělé prázdniny. Většinu doby byl v bezvědomí nebo v nebezpečí. "Nebezpečí už ti nehrozí, takže si tě tu ráno někdo vyzvedne a pojedete zpátky do Londýna a tam nastoupíš, jako pravý student." Brumbálův úsměv Harrymu dodával sílu. "Ale už by jsi měl opravdu spát. Zítra bude perný den. Nejen pro studenty, ale i pro profesory." Harry ho ještě zastavil. "A s kým to ztra pojedu?" ještě vyhrkl než snad Brumbál odejde. "Jsi moc zvědavý. Uvidíš sám." Zase se Harry nic nedozvěděl. Brumbál vstal a křeslo odčaroval. Ještě se ve dveřích otočil a řekl: "O Arcana se neboj. Mám ti od něj vyřídit, že se s tebou nemůže spojit, protože jsi ještě moc slabý, ale prý jak to půjde, tak to udělá." Harry užasl. Takže Brumbál to ví. Ví všechno. "A kde je?" "Povídají si s Fawkesem," odpověděl Brumbál. "Dobrou noc Harry a hodně štěstí budeš ho potřebovat." Brumbál se otočil a zmizel za dveřmi. Harry si to ani neuvědomoval, ale byl vyčerpaný. Ještě chvíli hleděl ulehčeně do stropu. Byl rád, že se Arcanovi nic nestalo a že se neocitl u smrtijedů. Potom tvrdě usnul.

smrtijed

6. března 2009 v 16:13 | sissinka |  harry potter
Harry se ještě několikrát za noc probudil a vždy měl připravenou novou vodu, kterou povinně vypil. Ze začátku se to moc nedařilo, ale když už se blížilo ráno Harry pil normálně, jako před tím. Ještě si na chvíli lehl, aby se prospal, než ho příjde někdo vzbudit. Probudil se asi hodinu p tom. Mohlo být kolem osmé. Vstal a podíval se na konec postele. Měl tam nachystané čisté oblečení, do kterého se hned převlékl. Ani ho nepřekvapilo, že bylo mmudlovské. Jede přece do Londýna. Harry, jsi v pořádku? Harry byl rád, že ten hlas slyší. Jsem, Arcane. A co ty? Brumbál mi říkal, že jsi se nemohl semnou spojit. Brumbál je moudrý člověk, Harry. Drž se ho. On ti vždy poradí. Teď jsem v Brumbálově pracovně. To jsem si mohl myslet, řekl Harry. Ozvalo se klepání na dveře. Po vyzvání vešel do pokoje Harryho doprovot s Brumbálem. "Lexi?" Harry ztrnul. "Harry, Lex tě dovede do Londýna a pak i na nádraží," vložil se do toho Brumbál. Pak diskrétně zmizel. Věděl, že si musí promluvit. Půjdeme?" Zeptal se Lexter. Měl na sobě mudlovské oblečení, kterého si všiml Harry, hned, jak ho potkal a které nosil i později. "Já... Lexi... Chtěl bych se omluvit," vysoukal ze sebe. Hlavu měl sklopenou. Nemohl se mu podívat do očí. "Neomlouvej se. Měl jsem ti to říct," ulidňoval ho Lex. "Kdybych to, ale věděl..." "Tak by jsi utekl," doplnil Lexter. Harry jen přikývl. "Chtěl bych ti Harry, prozradit ještě jednu věc. Jsem telepat." Harry tázavě zvedl obočí. "Dokážu, jak vy říkáte číst myšlenky, ale není to přesné. Dokážu jen vycítit pocity a z nich mi už vyplynou slova sama. Můžu pomocí telepatie i ovládat živé tvory nebo se dostat do jejich mysly a měnit vzpomínky." Harry si vzpomněl, jak se zapletl do bytky a když tam přišel Lex, všichni se mu omluvili a utekly. Další záhada vyřešena, ale pořád jich ještě hodně zbývá. "Takže, vy mi teď čtete myšlenky?" zeptal se Harry. "Harry, jsou osoby, u kterých to nedokážu. To jsou ti, kteří dokonale ovládají nitrobranu. Umím si zavřít mysl, ale pak se semnou nikdo nespojí, takže to dělám málokdy.," řekl Lex vyhýbavě. "Takže čtete," konstatoval Harry. "Ale nemůžu za to. Někdy bych byl rád, abych telepatii nikdy neovládal." Harry Nechápal. "Je to namáhavé. Člověk musí být silný, aby to zvládl a mě ta síla někdy chybí. Je to docela jiné, než komunikovat se svým fénixem." Lex narazil na téma, na které Harry už skoro zapomněl. "Takže o mě tohle taky víte?" Lex přikývl. "Rád bych ti tu moc pomohl ovládat, ale bohužel ti můžu pomoct jen s něčím. Na ostatní musíš přijít sám." "Kde máte svého smaragdového fénixe?" "Právě někde lítá," usmál se Lex. Pořád je někde. To vysvětluje, proč jsi ho neviděl u mě doma." Harry pochopil "Už bychom měli jít," přerušil tok Harryho myšlenek Lex. "A jak se tam dostaneme?" Zajímalo Harryho. "No, máme na výběr záchranný autobus" Harry se ušklíbl. Měl s cestováním tohoto prostředku své zkušenosti "a nebo poletíme na košťatech. Já osobně bych bral ta košťata. Nesnáším tu jízdu a myslím si že se schodneme," usmál se lišácky na Harryho. Harry s úsměvěm přikývl. "Dobře, tak košťata," zakončil Lex. "Svoje máš pod postelí," upozornil Harryho. Ten po chvíli štrachání vytáhl svůj kulový blesk. Vyšli ven na velkou prostornou chodbu. To vysvětlovalo ty hlasité kroky, co jsem slyšel v noci, pomyslel Harry. O zeť tam bylo opřené koště. S hodou náhod kulový blesk. "Tak vidím, Harry, že máme stejné koště." Zamrkal Lex na Harryho. Potom se k nim přidal Brumbál, aby je vyvedl ven. Pak se s nimi rozloučil a oni se vydali za brany hradu, protože ne jen, že se z Bradavic nemůže přemisťovat, nedá se odtut vyletět. Pak nasedli na košťata a vzlétli. Nejdříve letěli současně, ale pak se Harry odtrhnul a vyrazil kupředu. Miloval ten vítr, který se proháněl kolem něho. Na tváři se mu rozlil úsměv a všechny smutné vzpomínky zmizely. Po chvíli ho Lex dohnal a zase letěli spolu. Po chvíli se zase odpojil Lex a tak se to střídalo. Po nějaké době takového skotačení začal Lex opatrně klesat. Už byli v Londýně. Dosedli na zem a zjišťovali, kde přistáli. "Kousek odtud je Děravý kotel," uvědomil si Harry. Lex to tu neznal, protože v mudlovském světě se nikdy sám nepohyboval. "Tam raději nepůjdeme," řekl Lex. Potom, ale dodal: "Smrtijedi nás můžou najít i tady, takže je to jedno." Harry přikývl a vedl Lexe do Děravého Kotle. Když vešli dovnitř ovanul je známý a tipický hospodský zápach. Sedli si k jednomu stolku a za okamžik se u nich objevil Tom, který tam obsluhoval. "Co si dáte?" Zeptal se uctivě. Každý si objednal máslový ležák a na přemlouvání Harryho to i Lex zaplatil. Popíjeli a bavili se o všem možném. Lex byl dnes v dobré náladě. Po chvíli se omluvil, že si musí odskočit. Harry tam seděl a přemýšlel. Byl rád, že se s Lexem usmířil. Strašně mu připomínal Siriuse s Remusem. Měl rád srandu, ale nepouštěl se do všeho bezhlavě, jako Sirius. Po několika minutách se Lex vrátil. Podíval se na hodinky. "Harry, už bychom měli jít." Zvedli se tedy a namířili si to ulicí ke svému cíli. Šli už několik minut, když si Harry všimnul, že mu tu něco nesedí. "Lexi, jdeme dobře?" Zeptal se pro jistotu. "Nádraží je tímhle směrem." A ukázal ve směru, kde šli. "Jdeme totiž skratkou, kterou mi prozradil Brumbál, abychom to nemuseli dlouho hledat a složitě obcházet. Ještě zahneme za roh a jsme tam." Usmál se hřejivě Lexter. Zahnuli za roch, na který Lexter před chvílí upozorňoval a Harry ztuhl. V jedné úzké uličce, tam stálo několik smrtijedů s Voldemortem, který se na něj ledově usmál. "Jsem rád, Lexi, že jsi ho přivedl," pohlédl na vedle stojícího Lexe. Harry se na něj vražedně podíval. On mu věřil a Lex ho takhle zradil? To je už po druhé. To první se dalo odpustit, ale tohle už ne. Jen jestli bude, kdo mít odpustit, uvědomil si Harry sarkasticky. Teď ho Voldemort zabije a bude konec. Nikdy by si tohle o Lexovi nemyslel. Zvlášť po tom, když mu důvěřoval Brumbál. "Bylo mi ctí, pane," řekl úlisně Lex a uklonil se.

pravda se odhaluje i voldemortovi

6. března 2009 v 16:11 | sissinka |  harry potter
"Zítra pokračujeme v soubojích," oznámil jim Lexter, když se měli k odchodu na další hodinu. Dnes se jim zdálo sportování nějaké příliž jednoduché. Možná to bylo tím, co dnes prožili, ale Ron jim získal další body. *** Druhý den pokračovali v skupinových soubojích a konečně se vystřídali všichni. "Dnes máte volno," řekl Lex, když skončili. "Zítra u snídaně vyhlásím jednotlivce, kteří byli v soubojích nejlepší a budou pokračovat dál." Celý den pak strávili jen tak povídáním. Celou dobu byl s nimi Malfoy a tak nemohli mluvit o čem by chtěli a tak se jen bavili o zítřku a o tom, co je ještě čeká. *** Stovky mil od Harryho Pottera. Postava v černém plášti se právě přemístila k temnému hradu a rychle pospíchala ke svému pánovi. Zjistil totiž něco neuvěřitelného. Rychle prošel všemi chodbami, před velkými dveřmi ukázal znamení zla na svém levém předloktí a pak vešel do kruhové místnosti. Voldemort, jakoby na něj čekal. Smrtijed se poklonil a začal: "Zjistil jsem něco zajímavého, můj pane." "Mluv!" vyštěkl Voldemort. Doufal, že konečně zjistí čím by mohl Pottera zničit. "Kouzlí bez hůlky, pane." Tohle Voldemortovi vyrazilo dech. Rudé oči mu zapláli. "Říkáš, že kouzlí bez hůlky?" Smrtijed přikývl. "A je ten paprsek safírově modrý?" Smrtijed opět přikývl. "Můžeš jít." Zakuklenec rychle odešel. Máme problém, Darkene. Temný fénix, který celou dobu poslouchal, nesouhlasil. My si s ním poradíme. Já se postarám o toho jeho fénixe a zbytek je na tobě. Voldemort přitakal. Jedna otáska mu však stále vrtala hlavou. Kde je smaragdový? *** Druhý den u snídaně vyhlásil Lex ty, kteří pokračují v soubojích. Samozřejměm mezi nimi nechyběl ani Harry. Po snídani je opět Lex zavedl do místnosti, která byla za zařazovací a nechal je tam osamotě s kouzelníky. Když se opět asi po půl hodiny vrátili do jídelny, stoly byly odsunuté a uprostřed byla vykouzlená měkká podlaha. Když si posedali, začli. "Harry a Pansi," ozvalo se. Harry vztal a zamířil doprostřed. Zaujal proti zmijozelské dívce bojový postoj a čekal na povel. Hodlal jí to vrátit za Ginny i přez to, že už byla v pořádku a právě mu fandila. Byla vybrána i k těm, co dnes bojovali. Harry neměl s Pansi sebemenší problémy. Snažila se ho odzbrojit, ale on se nenechal a asi po deseti minutách ji vyrazil hůlku. Asi po hodině a půl boje skončily. Bylo rozhodnuto, kterých šest postupuje. Harry mezi nimi poznával Ginny. Ostatní mu nic neříkali. Asi po další půl hodině, zůstali tři. Ginny, nějaký student ze Zmijozelu a Harry. "Harry a Alex," vyhlásil Lexter. Harry se postavil proti Alexovi a věděl, že teď se rozhodne. Měl chuť to vzdát, aby se nemusel utkat s Ginny, ale něco mu napovídalo, že by to dělat neměl a že by měl hrát naplno. Lex odpočítal a z Alexovi hůlky vytriskl žlutý paprsek. Harry se mu lehce vyhnul a vrátil mu to. Ten trochu zakolísal, ale hned se vzpamatoval a ještě stačil vyčarovat štít. "Petrificustotalus!" vykřikl Harry. Alex ji odrazil a Harry tak, tak uskočil vlastnímu kouzlu. "Mdloby na tebe," Alex využil Harryho nepozornosti. Harry se však nenechal zvyklat a kouzlo odrazil. Takové štěstí však Alex neměl. Kouzlo do něj vrazilo a on se shroutil k zemi. Všichni vypukli v jásavý potlesk. Lex přistoupil k zmijozelskému a použil na něj probírací kouzlo. Alex po chvíli vztal a poraženecky odešel. "Ginny a Harry!" Ginny, která celý souboj nadšeně pozorovala, vztala a přišla až k Harrymu. "Podejte si ruce," řekl Lex a oni, tak udělali. "Na můj povel začněte." První kouzlo vyslala Ginny a Harry se mu vyhnul. Použil spoutávací kouzlo, ale Ginny rychle vykouzlila obranný štít a tak se ubránila. Harrymu připadalo, že souboj trvá nekonečně dlouho. I Ginny se zdála unavená. Proto využil chvíle její nepozornosti a lehce ji odzbrojil. Ginny se na něj usmála a šla si sednout. *** "Výborně, Harry," řekla Hermiona, když se vrátili na kolej. Na bodovací tabulce totiž přibylo hezkých pár bodů. Dny plynuli dál a jim se vrátil obvyklý režim. Jen s tím rozdílem, že už se neučili další nová kouzla. Místo toho je Lex začal učit lektvary. Vždy před hodinou do cvičebny Lex přičaroval odněkud stoly a tam připravovali lektvary. Harry byl překvapený, ale docela mu to šlo, když neměl nad sebou Snapea. V těch okamžicích se mu pořád vracela myšlenka na to, kde je Snape a co dělá. *** V temném hradě. Smrtijed klečel před Voldemortem a čekal. Pán zla ho propaloval pohledem a odhadoval smrtijedovi schopnosti. "Půjdeš do Polska, Severusi. Tam by se snad někdo našel." "Zajisté, pane," řekl Snape. "A, když ne, najdu si je," usmál se ledově. "Ano pane." "Všichni se ke mně musí připojit, protože jinak," zbytek věty nechal nedokončené. "Vlkodlaky už mám ve své moci. Jen tato rasa se vzdoruje. Upíři jsou svými pány a neradi se míchají do věcí ostatních, ale budou muset," zasmál se Voldemort. "Jsem rád, Severusi, že alespoň ty jsi, tak oddaný." "Děkuji, pane." "Přezto, že jsi jeden z nich, neodmítl si a přidal jsi se. Jen tvou zásluhou máme několik přeměněných upírů." Voldemort zavzpomínal. Pokaždé, když se mu někdo nehodil, ale také ho byla škoda zabít, Snape ho pokousal. Tím pádem se z oběti stal upír, který byl pod vládou temnoty. Netvor, který za noci napadal nevinné oběti, které vysával nebo je měnil v to, čím byl sám. Když už neměl Snape co říct, Voldemort ho propustil. *** Ani se studenti nenadáli a bylo tu jaro. Jarní prázdniny strávili, jako každé volno, odpočinkem a načerpáním nových sil. Často jen, tak sedávali v lese a užívali si ticha. Ostatní totiž aˇž teď pochopili, že by měli začít s ranní rozcvičkou. Jenže to přeháněli a tak nebylo divu, že byli brzy unavení. Proto většinou zůstávali v budově a nejlépe ve svých ložnicích. "Na cvičení už je pozdě," zašklebil se Ron, když se o tom jednou bavili. "Neboj. Oni na to příjdou," řekl Harry škodolibě. Mezi tím se také rozneslo, že Harryho podivné kouzlo vyšlo z hůlky a ne z ruky, jak si většina myslela. Když to slyšeli, jen přikyvovali a říkali, že je to možné a že se mohli splést. Někteří se však drželi své verze, že Harry hůlku nepoužil. Mezi nimi byl i Malfoy a Harry mu to nevyvracel. Vlastně se s ním nebavil. Raději ho měl pořád na očích. *** "A máme zde poslední úkol," řekl Lex ke konci dubna. Všichni napjatě poslouchali. "V budově je tajná místnost, která se otevírá jen v určité situaci. Každý ji máte na svých kolejích. Je to knihovna a vaším úkolem je ji najít. Čas máte do 28. června. V ten den se vracíme zpátky na hrad. Ti, co knihovnu už objevili dříve, mají volno a věnují se jen svému obvyklému rozvrhu." Harry se usmál. Měli úkol hotový aniž by se nějak snažili. Vrátili se do společenky a pokračovali podle rozvrhu. ve skupinové výuce se pořád zdokonalovali a to i díky ranní rozcvičce. Po obědě měli lektvary s Lexem a večer sport, ve, kterém zářil Ron. Harry ho nasazoval už pravidelně. Hermiona to totiž jednou zkusila a nějak se jí to nepovedlo. Dny plynuli snad ještě rychleji a Harry si začal zvykat na myšlenku, že se vrátí. Pro něj to nebyl jen návrat do Bradavic, ale byl to i návrat k Dursleyovým, od kterých neodešel minulý rok dost slušně. Vlastně byl odnesem Remusem. Byl natolik v špatném ztavu ze Siriovi smrti. Harry si to neuvědomoval, ale co byl zde, zlé sny zmizely a objevovali se pořád méně a méně až zmizeli docela, takže nemusel zasahovat jeho strážný anděl orel, z kterého se vyklubal Lexter nebyl už potřeba. *** Byl začátek června, když šli právě na oběd. Právě, když vyšli ze své koleje, na druhé straně právě vycházela i pátá skupina s Ginny v čele. "Tak, jak se vede?" zeptala se Cat, která se s nimi už seznámila. "Nic moc," odpověděla Ginny pochmurně. "Co se děje?" podívala se na ni Hermiona překvapeně. "Ale jen... pořád nevíme, kde je ta knihovna." "Aha," přikývla Hermiona. Pak už vtichosti, sešli do jídelny. Po obědě Harry vztal o něco dříve než ostatní a vyšel z jídelny. Všiml si totiž, že Ginny právě odešla. Dohnal ji až v druhém patře. "Ginny, počkej," zavolal tiše. Ginny se překvapeně otočila a zůstala stát. "Ano?" Harry nic neříkal, vkývl na ni a zavedl ji do sovince. Dveře pak zabezpečil kouzlem. Samozřejmě pomocí hůlky. "Vím, kde najít tu knihovnu." A všechno jí řekl a popsal. "Takže stačí ve cvičebně říct knihovna," ujasňovala si. Harry přikývl. Věděl, že by protivníkovi pomáhat neměl, ale chtěl jí pomoct. Ne, že by ji miloval, to ne. To ho přešlo už dříve, ale chtěl jí pomoct, jako kamarádce. "Díky, Harry." "Není zač a odčaroval dveře. Pak se rozešli na opačné strany. Ginny do své koleje a Harry do té své. Ostatní tam ještě nebyli a tak si sedl ke krbu, ve kterém plápolal ohheň, který, ale nehřál. Když tu vyšel z ložnice Draco Malfoy. Harry chtěl vztát a odejít, ale Malfoy byl rychlejší. Na tuhle chvíli čekal kolik měsíců a tak ji nechtěl propást. Namířil hůlkou na Harryho, který nehnutě seděl a řek:

hermiona neco tusi

6. března 2009 v 16:09 | sissinka |  harry potter
Za dvě hodiny toho měli až až. Lex všechny pergameny vzal a řekl: Do zítřka vám je oboduju." Po té se Lex věnoval každému zvlášť. S Harrym samozřejmě trénovali moc fénixe. Ještě než vyšel ze cvičebny, napjatě se otočil na Lexe. "Jsou v pořádku. Ubránili se a nikomu se nic nestalo," odpověděl Lex na nevyslovenou otázku. *** Další ráno Hermiona u snídaně vyjekla překvapením. Četla právě Denního věštce, kterého ji před několika minutami přinesla sova. Hermiona jí zaplatila několika malými bronzovými mincemi a pak se začetla. Když se na ni všichni podívali (kromě Draca), uviděli, že je bledá. "Stalo se něco?" zeptal se Harry vyděšeně a přemýšlel jestli se mu dnes v noci něco nezdálo. "Stalo," vydechla Hermiona a podala jim noviny. Harry se ujal čtení. "útok na Bradavice. Včera v dopoledních hodinách zaútočili přívrženci pána zla na Bradavickou školu čar a kouzel. Naštěstí se nic nestalo a nikdo nebyl zraněn. Dennímu věštci se také podařilo zjistit, že několik smrtijedů bylo zatčeno ministerskými bystrozory, kteří tam nevysvětlitelnou náhodou byli. Jen díky nim ještě hrad stojí." Harry si odfrkl. "Bez Brumbála, by nic nesvedli. Když položil noviny, všiml si, že ho všichni pozorují. "Děje se něco?" otázal se. "Jakto, že tam byli bystrozoři?" vypálil Ron. Harry rychle přemýšlel. "Hmm. Že by na prohlídce?" zkusil to. Na výmluvy jsi expert, ozval se Harrymu v hlavě Arcan. A co jinýho jsem měl říct? Co třeba pravdu," odpověděl fénix. "Harry, promiň, ale větší pitomost jsem neslyšela," prohlásila Hermiona. "No tak dobře," vzdal to Harry. Věděl, že nikdy nebyl dobrý hlář. "Varoval jsem je." A to říkáš jen tak?" zavrčel Ron. "Rone, nic se jim nestalo." "Naštěstí, ale, co kdyby?" Ron zuřil. "Stejně, bychom nemohli nic dělat," vmíchala se Cat. "Jasně. Ještě mu přikyvuj!," vyštěkl Ron, vztal od stolu a odešel pryč. Všichni tři na sebe překvapeně hleděli. Draco nezůčastněně snídal a nenechal se ničím rušit. "Nechápu, co se mu to stalo." Hermiona s Cat pokrčily rameny. Celý den pak s nimi Ron nepromluvil ani slovo. Zlepšilo se to až další den, když potřeboval pomoct s úkolem od Lexe. Dostali vypracovat esej o nějakém kouzelném živočichovi. Ron si vybral jednorožce a teď potřeboval poradit. "Najdi si to v knihovně," odsekla mu. Neodpustila mu, že s nimi nebaví. "No tak, Hermiono. Chce se mi spát. Ty jsi nemusela sdolat překážkovou trať." Dnes totiž sportovali na překážkové dráze a Ron se už několikrát osvědčil, takže ho Harry nasadil, jako jejich závodníka. "Ale jen protože jsi dnes získal body," uvolila se Hermiona a podala mu knihu, o kterou, tak velmi stál. Po několika minutách Ronova kňourání mu všechny potřebné informace nadiktovala. Potom položila knihu a spolu s Cat odešli spát. Blížila se totiž večerka. Chlapci to také zabalili a šli spát. Harry, který měl pojednání už dávno napsané, čekal jen na Rona. Vybral si fénixe. (Proč asi?) *** Byl konec října, když opět cvičili ve cvičebně. Harry už je chvíli pozoroval. Když si uvědomil, co se mu nezdá. Všechny svolal k sobě a začal. "Jsme úžasný tým, ale pořád nám něco chybí. Myslím si, že bychom měli využít ranní rozcvičky a vždycky si ráno zajít zaběhat." Jeho návrh se příliž nezamlouval. Nejméně Ronovi, který si rád ráno pospal. Harrymu na pomoc přišla Hermiona. "Harry má pravdu, Rone. Trochu se posilníme a budeme, tak ještě rychlejší. O to tu přeci jde." A tak začli každé ráno běhat. První den tréningu se Harry vzbudil první a hned šel vzbudit Rona. Malfoye budit nemusel, protože se probudil tím hlukem sám. Ron nejdřívě přihloupě zamžoural a když mu Harry zopakoval, že jdou cvičit, zamračil se, ale vylezl. Když se Harry ujistil, že Ron znova neusne, už převlečený přešel k dívčím ložnicím a zaklepal. Nic se neozvalo. Zaklepal silněji, ale zase nic. Nezbývalo tedy nic jiné, než vejít dovnitř. Chytl za kliku a v tu chvíli vykřikl bolestí. Klika ho popálila, takže, když ji otočil, měl na ní rudý pruh. Na bodovací tabulce se u Harryho jména strhlo několik bodů. Hermiona zvědavě otevřela dveře. "Chtěl jsi něco, Harry?" "Jdeme cvičit," řekl Harry a mnul si ruku. "Co se ti stalo?" ptal se Ron, který právě vyšel z ložnice. "Popálilo mě to," postěžoval si. Když jsem klepal, nikdo neotvíral a tak jsem chtěl vejít dovnitř." "Nejspíš je tady nějaké proti opatření, jako v Bradavicích. Harry přikývl. To už se k nim přidali i ostatní. V tuto brzkou hhodinu ještě nikdo venku na chodbách nebyl. Harry si představoval, že už za dvě hodiny se to tu bude hemžit snídaně chtivých studentů. Venku je ovál chladný vítr. Podzim byl v plném proudu. Vyznačili si trasu lesem a začli běhat. Po hodině však už byli unavení a tak se vrátili zpátky. Sotva doklopýtali na snídani a celý den pak byli, jako v mrákotách. Večer pak zapadli do postelí ještě hodně před večerkou. O několik dní pak Lex vyhlásil u snídaně další úkol, který se objevil i na pergamenu. "Vaším úkolem bude ostatní skupiny sledovat a zjistit, co všechno dělali. Dostanete i nějaké další úkoly a vaším úkolem bude vystopovat i řešení. Naopak ostatní si svá tajemství musí nějak chránit. Jaký koliv způsob sledování nebo utajení je povolen. Fantazii se meze nekladou." Po tomto zdělení, nastal v jídelně vzrušený šum. Hned, jak čtvrtá skupina vešla do společenky, začali přemýšlet. "Mohli bychom použít ultra dlouhé uši," navrhl Ron a hned pro ně doběhl. Až teď Harry ocenil, že je mají. "Ale, jak zabezpečíme kolej?" zeptala se Hermiona. "O to se postarám," ozval se Harry. "Dobrá. Takže to bychom měli," ukončila Cat diskuzi, protože právě začala hodina. Tentokrát jim kouzlení šlo lépe. Bylo znát, že denně podstivě běhají. Hned ten večer, když všichni odešli, přistoupil Harry ke dveřím, natáhl ruku a zašeptal: "Atra nosu waíse vardo fra eld hórnya." Modrý paprsek narazil do dveří a rozprostřel se na nich, jako nějaká modrá clona. Na chvíli zasvětélkoval a pak zmizel. Harry doufal, že tohle bude proti odposlouchávání stačit. Pak rychle zalezl do postele, protože se blížila večerka. *** Druhý den jim Lex zadal první úkol. "Nakreslete obrázek, který totu skupinu charakterizuje, zároveň zkuste vypátrat, co kreslí ostatní. Máte na to celý týden." Ještě ten den začli vymýšlet, ale nic je nenepadalo. Harry se tedy vytratil od stolu a vešel do ložnice. Po chvíli se dveře od ložnice otevřeli a potichu zavřeli. Ten, kdo by nevěděl, že má Harry Potter neviditelný plášť, by si toho nevšiml. Ron a Hermiona si však toho všimli a Cat to vycítila. Včera večer je totiž Harry zatáhl do kouta a řekl jim, že bude pátrat pod plášťem. Záoveň se dohodli, že Malfoyovi nic neřeknou. Neviditelný Harry tedy vyšel ze společenky a namířil si to hned chodbou naproti, kde sídlila čtvrtá skupina, kde byla i Ginny. Když se však přiblížil ke dveřím, ozval se nepříjemný zvuk. Alarm, pomyslel si. Dveře se otevřeli a stál v nich Dean. Chvíli se rozhlížel a pak zavolal za sebe: "Ginny, ten alarm je asi špatný. Nikdo tu není." pak dveře zavřel. Všichni se bavili, jak je to možné, jen Ginny věděla o Harryho výhodě. Neměla mu to za zlé. Preci bylo vše dovoleno. Takto Harry trávil každou volnou chvíli. Tentokrát však nebyl, tak neopatrný a dřív než se přiblížil, použil rušící kouzlo. Skoro vždy zabralo. Díky tomu měli už několik úlovků. Párkrát se o to pokusili i ostatní ze skupiny, ale byli skoro vždy objeveni dřív než se s pomocí ultra dlouhých uší něco dozvěděli. U nich se kreslení ujala Hermiona. Po dlouhé diskuzi, které se však Draco neúčastnil, rozhodli, že to bude Lev. Harrymu se ta volba zdála zprávná, i když Malfoy nepatřil do Nebelvíru. Týden uběhl, jako voda. Všichni seděli v jídelně a poslouchali. "Začneme od první skupiny. Řekněte nám, co jste zjistili," řekl Lex. Tak to postupovalo až k 24. skupině. Lexter přikývl, když padlo poslední slovo. "Všichni jste si vedli výborně, ale je zde jedna skupina, kterou nikdo nevystopoval. A to čtvrtá skupina. Je mi záhadou," usmál se na Harryho a mrkl," jak to dokázali. Nechcme jim však to tajemství a raději se pusťte do večeře. Kouzla na svých kolejích však nerušte, za pár dní budeme pokračovat." *** "Výborně provedené zaklínadlo," pochválil ho Lex na další hodině, když byli sami ve cvičebně. "Hermiona se pořád vyptává, jak jsem to udělal," usmál se Harry. Dnes ho už totiž několikrát překvapila a zeptala se ho, jak to udělal. Doufala, že se prořekně. Harry vždy jen zavrtěl hlavou a řekl, že si to raději nechá pro sebe. Hermiona ho pokaždé sledovala podezíravým pohledem. Měla tušení, že ví, co se za tím skrývá. Bylo jí totiž divné už v Bradavicích, že se Harry pořád strácí někam pryč a tak začala dedukovat. Ještě ten den se rozhodla na to Lexe zeptat. Po večeři si na něj počkala ve vstupní síni. "Děje se něco?" zeptal se Lex. "Potřebovala bych s vámi mluvit.", řekla Hermiona a nervózně se otáčela, aby ji Harry neuviděl. "O Harrym," dodala, když viděla, že Lex čeká na vysvětlení. Zavedl ji tedy do malé místnosti a hůlkou zabezpečil dveře.

znovu do bradavic

6. března 2009 v 16:04 | sissinka |  harry potter
"Jak? Kdy?" Harry nemohl dát dohromady souvislou větu. Posadil se k ní na postel a čekal od nich odpověď. "Ráno," odpověděl Lex. "A jak je to možné, tak to nikdo neví." "Prý je to zázrak," doplnila Cat. "A proč jste mě nevzbudili?" zeptal se trochu naštvaně. Všichni byli u toho jen on ne. "Můžeš být klidný," prohlásil Lex, "Mě taky nevzbudili. Přobudil jsem se sotva před hodinou." Harry se otočil zpátky k Cat a Lex se nenápadně vytratil. Musí si toho hodně co říct, usmál se a šel to oznámit Brumbálovi. "Stalo se něco, když jsem byla mimo?" zeptala se Cat. "Hodně, ale to nejdůležitější je, že Draco je na naší straně." Pak jí všechno povyprávěl. Samozřejmě až na jednu vyjímku, kterou si pečlivě strežili s Brumbálem. "No a já jsem taky telepat," zakončil vyprávění. Cat přikývla a pak nastalo trapné ticho. Takové, které nastane, když se má stát něco závažného. "Moc jsi mi chyběla," šeptl Harry a Cat se usmála, ale nic neříkala. Znovu si vybavil minulý rok a jak je obklíčili smrtijedi. "A co Ron a Hermiona?" zeptala se, protože se o nich ani jednou ještě nezmínil. Harry to věděl a záměrně se vyhýbal tomuhle tématu. Když, ale čekala na jeho odpověď, tiše řekl: "Jsou mrtví. Nepřežili to." I Když to bylo už dost dlouhou dobu Harryho to pořád bolelo. Nemohl se zbavit představi, že za to mohl on. Cat se naokamžik zaleskly slzy v nevidomých očích, ale hned je potlačila. Nechtěla brečet. "To je mi líto," řekla jen a opět nastalo ticho. Seděli tam vedle sebe a ani jeden nevěděl, co říct. Vlastně by věděli, ale báli se. Nevěděli, jak by ten druhý na to zareagoval. Nakonec to Harry nevydržel. "Víš. Během toho všeho jsem si něco uvědomil." Odmlčel se, aby si uspořádal, co chce říct. Nakonec, ale na nic nepřišel a tak pokračoval. "Cat trpělivě čekala a usmívala se čímž to Harrymu neusnadňovala. "Je mi v tvé přítomnosti krásně. Bylo mi strašně, když jsem se dozvěděl, co se ti stalo. Dokonce jsem jednou v noci utekl z Bradavic a šel jsem za tebou," pousmál se vzpomínce. V duchu si vynadal, že jí tu vykládá takové pitomosti. Opatrně se k ní naklonil a políbil ji na rty. To, co ucítil ho vyděsilo. Bylo to tak intenzivní. Cat cítila to samé a tak se nenechala pobízet a přitiskla se blíž k němu. V tu ránu z Harryho opadly všechny pochyby. Nikdy nepocítil něco tak intenzivního a nádherného. Z těží udržel nitrobranu, ale to bylo to nejmenší, co ho v tuto chvíli zajímalo. Byla tu Cat a to mu stačilo. Na chvíli se odtrhl, ale to jen, aby ji objal a pak zase pokračoval. Netušil, jak dlouho to trvalo, ale mu to připadalo, jako roky, co se vznáseli spolu na křídlech lásky. Kdyby je někdo pozoroval, uviděl by zářivě modrou auru kolem Harryho, ale nikdo tam nebyl a tak to bylo v pořádku. Přestal až, když uviděl, že Cat pláče. To ne, pomyslel si. "Udělal jsem něco špatně?" zeptal se. Cat zavrtěla hlavou. "Jen," zavzlikala. "Bojím se toho, že tě to za chvíli přejde a bude konec." Harry si ji přitiskl ještě blíž a políbil ji po mokrých tvářích. "Už jsem ti to jednou říkal. Pamatuješ?" Cat zavrtěla hlavou. "Když jsme se setkali poprvé a já tě vedl do velké síně," připomněl Harry. Cat přikývla. Pamatovala si to moc dobře. "Řekl jsem ti, že tě nikdy neopustím. A myslel jsem to vážně," řekl. Pak ji znova políbil a Cat uvěřila. "Měli bysme přestat," řekl Harry ochraptěle po nějaké době. "Za prvé by mohl někdo přijít a za druhé se mi to začíná vymykat kontrole." Lehce ji pohladil po vlasech a vrátil se na svou postel. Když však přišel Lex, jejich zamlžené pohledy mu prozradily vše. Ale nevyptával se a Harry byl rád. Odpoledne za nimi přišel Brumbál s Dracem. Harry měl obavy, jak se k ní bude Draco chovat, ale bylo to zbytečné. Přijal ji docela normálně. Povídali si až do večera. Draco si stěžoval na Pomfreyovou a její starost. Harry se šklebil. Sám si dobře vzpomínal na doby, kdy byl na ošetřovně s nějakým zraněním. "A to tě tam ještě nikdo neviděl?" zeptala se Cat. Věděla, že by nikdo ze studentů neměl Draca vidět. "Část místnosti je začarovaná, tak aby mě tam nikdo neviděl," odpověděl. "Na jednu stranu je lepší, že tě tam Pomfreyová drží," uvažoval Harry. "To ano," přikývl Brumbál, který se jejich rozhovoru příliž nezůčastňoval. "Alespoň odpadá problém, kde vás ukrýt," zahrnul do toho i Harryho. "Ale co bude pak?" zabručel Draco. Představa, že by měl na ošetřovně zůstat už na pořád ho děsila. Harry s Lexem po sobě šlehli pobaveným pohledem, který Dracovi neušel. "Řekl jsem něco?" zeptal se překvapeně. "Nejde o to, co jsi řekl," odpověděl Lex. "ale o to, co si myslíš," usmál se Harry. Lex mu totiž doporučil, aby nitrobranu občas zkoušel povolit a aby si tak zvykal, protože nitrobranu nemůže používat pořád. Draco po nich vrhl pohoršený pohled, ale nakonec se usmál. Cat se usmívala také, ale Brumbál byl jako jediný mimo. "Může mi někdo říct, co se tady děje?" zeptal se tak nevinně, že ostatní vyprskli smíchy. "Už mlčím," pousmál se a nadhodil jiné téma. Před odchodem Harrymu předal další lahvičky s lektvarem, které vyvolaly u ostatních zkoumavé pohledy. Brumbál to pochopil a vyšel s Dracem a Lexem ven. Chvíli šli po chodbě tiše až se Brumbál ozval. "Tak o čem jste to mluvili?" zeptal se nedočkavě. Draco se vesele ušklíbl. Lex nejdřív pohlédl na Draca a čekal na souhlas. Když Draco přikývl, Lex vysvětlil: "Draco se hrozil, že bude muset na ošetřovně strávit věčnost." "Tak toho se nemusíš bát," otočil se Brumbál na Draca. "Hned, jak se Harry s Cat uzdraví, najdeme pro vás nějaké místo." Pak se rozloučili a Lex se vrátil. O dva dny později do pokoje vešel lékouzelník, jako obvykle. Oběma pacientům předal lektvary a pak se otočil k Lexovi, jakoby neexistovali. "Myslím, že už mohou odejít. Pan Potter je už scela v pořádku a slečna Tackerová se postupně zotavuje." Lex přikývl. "Sbalíme si a po obědě můžeme jít." Léčitel přikývl a odešel. "Už je rád, že odcházíme," hlásil Harry hned, jak odešel. Lex souhlasně přitakal. Dopoledne uteklo neuvěřitelně rychle a už se chystali k odchodu. Lékouzelník jim dal ještě nějaké lektvary, které by měli ještě brát a pak už vyšli z nemocničního oddělení. Sjeli výtahem do přízemí a protože se jim nechtělo přemísťovat, rozhodli se, že pocestují letaxem. Přistoupili k jednomu z krbů a první odletěl Lex, aby skontroloval situaci. Návštěva u Brumbála by se asi divila, kdo to v ředitelně vypadl z krbu. Domluvili se, že když se do minuty neozve, tak je čistý vzduch. Po minutě čekání do plamenů vešla Cat. Ty zezelenaly a Cat zmizela. Harry se ještě jednou rozhlédl po velké vstupní síní, která se hemžila lidmi a zmizel také. Vypadl v ředitelně. Lex mu pomohl na nohy a Harry se posadil k Cat a Brumbálovi. To samé udělal i Lex. "Takže jsem rád, že jste tu tak rychle," začal Brumbál a v očích se mu rozsvítili hvězdičky. "Draco už je dost naštvaný." Harry se ušklíbl, protože ho něco napadlo. Koukl na hodinky a zjistil, že studenti právě obědvají. "Půjdu za ním," prohlásil po té. Lex ho chtěl zastavit, ale Brumbál čekal a tušil, co má Harry v úmyslu. Harry něco vyndal z kapsy a položil to na dlaň. Na světle se to zlatě zalesklo. V zápětí se to však změnilo na modrý pytlík. "Výtvor dvojčat," vysvětlil." Pak sáhl dovnitř a vytáhl neviditelný plášť, který měl naštěstí s sebou. Když si ho oblékl, zmizel. Lex na to hleděl s neskrývaným úžasem. Slyšel, že má Harry něco takového, ale moc tomu nevěřil. Pak se dveře otevřeli a v zápětí i zavřeli. "A je pryč," usmála se Cat, která to neviděla, ale všechno to cítila. *** Na ošetřovně seděl Draco na posteli a naštvaně něco vrčel. Ta Pomfreyová už ho štvala. Nejdříve málem zabije Harryho a teď tu drží i jeho i když jemu už je dobře. Seděl zády ke dveřím, takže si nevšiml, že někdo neviditelný vešel dovnitř. Harryho chvíli pozoroval, ale pak přistoupil k němu a sáhl po něm neviditelnou rukou. Draco ucítil nějaký dotyk a ohnal se. Ale Harry byl rychlejší a uhýbal před jeho ranami. "Pottere, jestli to seš ty," "Tak co, Malfoyi?" přistoupil na jeho hru a sundal si kápi, takže teď vzduchem plula. "To ještě nevím," ušklíbl se. "Přišel jsem tě vysvobodit," prohlásil a sundal si plášť docela. "Jdeme?" zeptal se. "A jak to chceš udělat?" zeptal se Draco. "Nikdo mě nesmí vidět. "A co tohle," poklepal na neviditelný plášť. "Dva se pod něj nevejdem," poznamenal věcně Draco. "A kdo říká, že pod ním půjdem oba? Ty pod pláštěm a já už si poradím. Beztak už se to musíte dozvědět." Položil plášť na postel a začal se soustředit. Ale ani se nenadál a povedlo se to. Draco málem vykřikl překvapením. Před ním stál totiž nádherný bílý vlk. Ten na něj slabě zavrčel a Draco se vzpamatoval. Rychle vzal plášť a zmizel pod ním. Pak vyšli ven. Po chodbách nikoho nepotkali a za chvíli už vešli do ředitelny. Teď se pro změnu divil zase Brumbál. "Kdo je to a kde je Harry?" Draco si sundal plášť a vyčítavě pohlédl na Lexe, který s úsměvem pozoroval vlka. Vlk slabě zavrčel na Draca a přešel k Cat. Ta vycítila jeho přítomnost a pohladila ho po bílé srsti. Pak se vlk vzdálil a proměnil se. Brumbál pochopil. "To jste mi nemohli říct?" zeptal se Draco. "Nemohli," zavrtěl hlavou Harry. "Nikdo to nesměl vědět." "A teď už může?" pokračoval Draco. Harry neodpověděl. Sám nevěděl proč to udělal. Něco mu říkalo, že tohle se k Voldemortovi nedonese a že je na chodbách nikdo nepotká. Z přemýšlení ho vytrhl Brumbál. "Máte připravené pokoje. Budete v utajených prostorách hradu. Vy slečno Tackerová, se vrátíte na kolej, ale můžete je navštěvovat. To však jen pod podmínkou, že jejich úkryt neprozradíte." Cat přikývla. "A co s učením?" zeptal se Harry čímž si vysloužil od Draca vražedný pohled. "Samozřejmě vás bude dál učit Lex," odpověděl Brumbál. "Harry, můžeš se vrátit na kolej, ale nezapomeň, že si všichni myslí, že jsi mrtvý." "Raději zůstanu s nimi," ukázal na Lexe a Draca. "Ale chtěl bych jim říct, že jsem v pořádku. Alespoň některým z nebelvíru." "Dobrá. Až se zabydlíte, dáš mi seznam těch s kterými chceš mluvit a nějak to uděláme," souhlasil Brumbál.

jasnovidectví

6. března 2009 v 16:01 | sissinka |  harry potter
Harry znova a znova zkoušel přeměnu. Byl tu už několik hodin, ale žádná výraznější změna nenastala. Snad jen možná se mu na prstu objevil dráp, ale možná se mu to jen zdálo. Zmizel totiž tak rychle, že zahlédl jen něco černého. Unaveně s sebou praštil a přemýšlel, kde dělá chybu. Brzy ale toho nechal a vyšel ven, aby se komnata změnila. Vešel do známé knihovny a laboratoře a tentokrát vešel mezi lahvičky s přísadami. Vytáhl nějaké knihy o lektvarech a rozmýšlel se, které si udělá. Věděl, že toho bude muset být, co nejméně, protože ho budou bystrozorové prohledávat a nesmí je u něho najít. Dlouho přemýšlel, jaký lektvar vyrobit, rozhodl se že bude jen jeden, a nevěděl si rady. Léčivé a různé uzdravující a utišující tam určitě budou. Na spaní taky a elixír lásky potřebovat nebude. Otočil na další stránku s protijedy. Otočil dál a našel, co hledal. "Jed," vykřikl hlasitě. Je to jediný lektvar, který na tamnější ošetřovně mít nebudou a který se mu bude hodit i když ještě nevěděl na co. Vybral si jeden obzvlášť silný a přečetl si účinky. Tento jed při menším množství vyvolává zvracení a bolesti hlavy. Je těžko zjistitelný, proto je těžké odstranit jeho působení. Také vyvolává halucinace a dezorientaci. Při podání většího množství je okamžitě smrtelný. Přesně něco takového potřebuje. Může to použít pro různé situace. Připravil si všechni ingredience a dal se do přípravy. Chvíli míchal v pravo a chvíli zas na opačnou stranu a mezi tím ještě přidával další suroviny. Kupodivu mu to šlo dobře. Dokonce měl i barvu, kterou měl mít. Za hodinu bylo hotovo a teď už jen zbývalo ho někam do chladu na dva až tři týdny uložit, aby byl připravený k použití. Pomyslel na krabici ve které by bylo chladno a přesunul ji do rohu. Pak do ní uložil lahvičku s jedem. Venku začínalo svítat a tak se vrátil a hned, jak ulehl, usnul. Několik následujících dnů se to opakovalo pořád znova a znova. Přes den spal a v noci si trénoval různá kouzla, která se naučil ve škole a také některé, které si našel v knihách. Jen kouzlo pro vypálení znamení zla nechával strannou A Cruciatus si trénoval jen teoreticky. Neměl na kom by to vyzkoušel a v hlouby duše si přál, aby ji nikdy nepoužil. Byl už na ošetřovně osm dní, když k němu přišla Pomfreyová, aby skontrolovala, jak se uzdravuje a případně ho propustila na kolej. "Zvláštní," bručela si pro sebe, když mávala hůlkou nad ležícím Harrym. "Kdybych nevěděla, že jste byl nemocný, pane Pottere, řekla bych, že vám vůbec nic nebylo. Poručila mu, aby si sedl a ještě mu hůlkou posvítila do krku. "Jste zdravý," musela konstatovat nerada. "Můžete odejít." Pak odešla do své kanceláře a nechala tam Harryho samotného. Co teď? pomyslel si. Odtud se dalo vyklouznout snadno, ale co až bude v ložnici plné spících studentů. Jen, aby nevyvolal podezření, vzal neviditelný plášť a plánek a vyšel ven. Byla právě večeře a tak zamířil do velké síně. Ron a Hermiona za ním dnes nebyli a tak to bude pro ně stejný šok, jaký to byl pro něj před několika minutami. Vešel dovnitř a nemohl si nevšimnout, že se po něm několik nejblíž sedících studentů otočilo. Snažil si nevšímat Draca Malfoye, který se na něj šklebil a prošel až k Nebelvírskému stolu. "Co řešíte?" Stál za Hermionou a Ronem, kteří si něco tiše špitali. "Harry!" vypískla Hermiona a hned se s ním pozdravila. "Tak už tě pustila?" zašklebil se Ron a Harry se posadil na své místo. Přitáhl si obložené chleby a s chutí se do nich pustil. "Už je ti dobře?" zeptala se starostlivě Hermiona. "Nemyslíš," zabručel Ron a strčil si polovinu chleba do pusy, takže ji měl teď nacpanou k prasknutí. Pokusil se něco říct, ale nemohl a tak to nejdřív spolkl a pak pokračoval. "že kdyby mu ještě něco bylo, tak že by si ho tam Pomfreyová ještě nenechala? Bez tam byl určitě o několik dní na víc." Hermiona zčervenala a už nic neřekla. "Je mi dobře," řekl Harry, aby nedošlo k hádce. "Dokonce Pomfreyová říkala, že kdyby nevěděla, že mi něco bylo, tak by si myslela, že jsem byl zdravý." Hermiona po něm šlehla zpytavým pohledem. "A bylo?" "Jasně, že jo." Další bota, pomyslel si a už raději nic neříkal. Doufal, že se na to zapomene. On však nad tím přemýšlel ještě večer, když čekal až všichni usnou. Po nějaké době se ujistil, že by si to Hermiona mohla u Pomfreyové zjistit. Počkal v posteli za spuštěnými závěsy až uslyší čtyřnásobné chrápání a zatím přemýšlel nad zvířetem do kterého se proměňuje. Věděl už že to černé je opravdu srst, která se mu začala objevovat už i na obličeji, který se sformoval do podivného tvaru, který nemohl rozpoznat. Byla jedenáctá hodina, když se opatrně vyplížil pod neviditelným pláštěm ven. Věděl, že to bude muset skrátit jen na co nejkratší dobu, aby se mohl ještě vyspat než půjde na vyučování. Proto se nezdržoval a hned se vrhl do přeměňování a kouzlení nechal na jindy. Cvičil do půl druhé dokud neuznal, že to nemá smysl a posadil se na zem. Možná, kdyby věděl v co se mění, tak by mu to šlo lépe. Vytáhl poznámky a hledal ty o zvěromagii, které si před dvěma dny vypsal. Přečetl všechny body, které si vypsal a až na konci se utvrdil ve své teorii. Opravdu to bude lepší, když bude vědět, co je za zvíře. Zároveň však měl připsané, že se to nedá nijak zjistit. S povzdechem poznámky zase zandal s předsevzetím, že na to musí přijít, protože jinak se nepohne dál. Zvedl se a jakmile vyšel ven, místnost uvnitř se změnila a komnata nejvyšší potřeby čekala na další jeho přání. Harry se ale už vydal zpátky. I přes to, že šel spát dřív, cítil se ráno, jakoby vůbec nespal. Dokonce Ron ho musel vytáhnout z postele a to už bylo co říct, protože to byl obvikle Harry, kdo pobízel Rona, aby nepřišli pozdě na snídani. Rychle do sebe naházeli něco málo a pak zamířili na první hodinu. Harry vůbec netušil, co vlastně budou mít za hodinu a tak si pro jistotu vzal do brašny všechno. Brzy toho, ale zalitoval. Taška byla těžká a z Ronovi cesty pochopil, že jdou až do učebny jasnovidectví. Hermiona se odnich odpojila už na schodech a mířila na runy nebo něco takového. Jeden po druhém vyšplhali po žebříku do učebny a v tu chvíli Harryho málem zadusila pronikavá vůně a horko, které se mísili, takže to bylo ještě horší. Malá křesílka byla rozeskládaná kolem malých stolečků. Harry s Ronem se k jednomu posadili a vytáhli si učebnici. "Dnes budeme probírat znamení," promluvila profesorka Trelavneyová, která se z nenadání vynořila ze stínu. "Otevřete si učebnici na straně 44 a přečtěte si úvod." Harry se dal s povzdechem do čtení. Tato znamení se objevují před tím než se něco stane. Můžete je skutečně vidět, ale můžete je najít i v čajových lístcích. Harry přestal číst a hipnoticky hleděl na další stranu na které byla vyobrazená některá znamení. Nechápal proč ho to nenapadlo, ale v tom už do něj šťouchal Ron. "Máme si jít pro čaj," vysvětlil mu. Když ale na něj Harry zíral dál, jako by mu nerozuměl, vstal a donesl hrnky dva a jeden strčil před Harryho. "D díky," zakoktal se, uchopil hrnek a málem se popálil, jak byl horký. "Takové hodiny se mi docela líbí," mluvil Ron nevšímajíc si že ho Harry vůbec neposlouchá a dál civí na stránku v učebnici. "Poslou ... Co tě to zauja ... Harry, to není příliž dobré znamení. Neviděl jsi ho snad?" Zeptal se Ron, když vyhledal znamení které Harryho tak zaujalo. "Já. Ne. Jen mě něco napadlo," vzpamatoval se Harry a odtrhl pohled. Pak oba vypili čaj, co nejrychleji a co jim to jeho horkost dovolovala, aby to už měli za sebou. "To je dobře, že jsi ho neviděl," promluvil znova Ron, když vypil čaj do dna. "Protože tohle znamení předpovídá" Bohužel je, ale přerušila Trelavneyová. "A teď, pokud jste už dopili," pohlédla na Rona a Harryho "vyměňte si se svým sousedem hrníčky a podívejte se dovnitř. Podle učebnice pak zjistěte, co vás čeká." Než domluvila několik dalších studentů již dopilo a tak se dali všichni do práce. Harry s Ronem se k rozhovoru už nedostali. Harry přetrpěl tři následující hodiny, jako na jehlách. Jen pátou na to na chvíli zapomněl, protože měli Obranu proti černé magii, kterou v tomto roce vyučoval Remus Lupin. Na konci hodiny si ho Remus přivolal k sobě. "Jsem rád, že jsi zpátky," usmál se. "Jo já taky." Harry to sice nemyslel vážně, ale na tom nezáleželo. "Nezapomeň na dnešek. Uvidíme se tady po večeři." Pak si vzal věci a Harry tam zůstal stát. Úplně zapomněl na to, že má s Lupinem hodinu na víc a že se učí patrona. Vyšel ven a připojil se k ostatním. "Co ti chtěl?" zeptal se Ron, ale Hermiona ho předběhla. "Copak jsi zapomněl, Rone. Harry má dneska další hodinu. Je sice hodný, že ti to, Harry připomíná, ale ty bys přeci nikdy nezapomněl, že Harry?" "Jasně, Hermiono," zazubil se Harry a společně vešli do velké síně, kde už voněl oběd. Odpoledne jim uteklo, jako voda, protože si dělali úkoly a Harry byl ještě donucen Hermionou, aby si od ní opsal zápisky, které prý pro něj dělala obzvlášť pečlivě. Harry hodil po Ronovi výraz mučeného a dal se do práce. Zachránila ho až večeře a po ní hodina s Lupinem. Když vešel do učebny, Lupin už tam byl a tak se dali hned do práce. "Vím, že jsme tady teprve podruhé, takže od tebe neočekávám žádné zázraky." Harry se zhrozil. Po tají se učí zvěromágem, lže ošetřovatelce a kamarádům a ještě k tomu teď bude muset předstírat, že patrona vůbec nedokáže. Pak si, ale uvědomil pro koho to dělá. "Můžeme," řekl a připravil si hůlku. Remus přistoupil ke skříni ve které měl bubáka a otevřel ji. Na malý okamžik se Harry vyděsil, že se bubák změní na něco jiného, ale když se ze skříně vynořily dvě strupaté ruce, byl si jistý, že má strach pořád z toho samého. Vybavil si, jak letí na koštěti, protoe věděl, že tahle vzpomínka moc nezabrala a pak vykřikl zaklínadlo. Z hůlky vyletěl stříbřitý obláček a hned zmizel. Harry cítil, jak se k němu mozkomor blíží a začínal ztrácet vědomí. Pokusil se ještě jednou, ale záměrně zopakoval tu samou chybu. "Harry, prober se." Harry otevřel oči a zjistil, že je na zemi a vedle něj je Lupin, který ho starostlivě pozoruje. Pomohl mu na roztřesené nohy a dal mu kus čokolády. "Sněsto. Udělá se ti líp." Harry poslechl a po těle se mu rozlilo příjemné teplo. Zkusili to ještě dvakrát, ale ze stejným výsledkem. "Naučíš se to," chlácholil ho Lupin, když se s ním loučil. Vysvětlil si totiž jeho výraz, jako sklamaný. Harry, ale věděl svoje. Na půl byl unavený z bubáka a na půl z toho, aby se v duchu přemluvil k tomu, aby se mu pořád před oči nevracela vzpomínka na rodiče, která by vyčarovala pravého patrona. Když vešel do společenky, hned se k němu přidal Ron s Hermionou a vyzvídali. Harry jim to všechno povyprávěl a pak se omluvil, že je unavený. Vešel do prázdné ložnice a na chvíli uvažoval jestli se nemá schovat pod neviditelný plášť a zmizet do komnaty nejvyšší potřeby. Ostatní ještě dlouho nepůjdou spát. Ale po chvíli to vyloučil a unaveně sebou hodil do postele. Ještě, že to je jen jednou týdně," pomyslel si než usnul.

Kam dál